Vznik „Bobíčiny stránky“

Když jsme v roce 2007 navštívili s mým přítelem Venezuelu, potkali jsme přímo uprostřed amazonských pralesů, v místech kde člověka nepotkáte (to spíše tapíra, lapu či kajmana), malou, asi roční, bílou fenku.

Dodnes před sebou vidím její zkoumavý pohled mandlových očí zatížených zánětem spojivek, jak tiše leží v pralese a pozoruje mě. Já jsem si v tu chvíli myslela, že nejspíš sním. Je to, jakoby jste potkali v pralese bílého koně z pohádek… V deštném pralese nemá domácí pes šanci přežít. Pravděpodobně ji tady zapomněli indiáni při své cestě za lovem. Spolu s našimi dvěma indiánskými přáteli se nám po nějaké době podařilo plachou fenku nalákat na loďku, a tak se stala další členkou naší výpravy a postupně k nám získávala důvěru. Indiáni si ji vzali za svou, což byla pro ni v zdejších krajích jediná šance na přežití. Psi u indiánů kmene Yekwana jsou součástí jejich obydlí, ale mají jasně daná pravidla, nikdo si s nimi nehraje, ani je nehladí. Pokud se používají na dohledání zvěře, učí se mladší psi od starších. Když ale indiánská rodina někam jede, bere psy s sebou. Patří do rodiny. Je to trochu jiné soužití než u nás. Tato fenka dostala od svého nového pána indiánského náčelníka jméno: „BOBIKA“. Trochu se na nás spiklenecky usmíval, když ho vyslovil. Věděl proč. Několik dní před touto příhodou jsme totiž při posezení v indiánské vesnici vyprávěli o u nás všeobecně známé televizní reklamě o Bobíkovi... Zdejší Bobika tady bude navždy tak trochu spojená s námi. Některé příběhy se člověku prostě vryjí do paměti více než jiné a toto je jeden z nich.

Doufám, že se má nyní Bobika dobře a že statečně obhajuje své právo na život v místech, kde to pro psy není až tak jednoduché. Na památku tohoto setkání v pralese jsem se rozhodla nazvat naší novou stránku „Bobíčina stránka“, a měla by to být stránka, kde bude dán prostor na psaní a zveřejnění povídek, úvah, příběhů o našich čtyřnohých kamarádech. K této myšlence mě již nějakou dobu inspirovala naše návštěvní kniha, kde jsem si často říkala, že bych si  ráda přečetla i více... Takže, máte-li zájem a chuť pošlete nám Vaše články. Někdy se dějí věci neskutečné  a nebo taky tak krásně normální a lidské. Pojďme se o ně podělit...

V Ústí nad Labem 1.2.2008

Jana Martínková